Z basketbalu do mezinárodní firmy: Jak mi kariéra v NCAA otevřela dveře do světa

Přečtěte si příběh basketbalisty Petra Heřmana, který se díky zkušenostem z NCAA dostal ke skvělé práci. V USA navíc získal cenné kontakty a svou cestu by rád doporučil každému mladému sportovci.

Svůj první start v české lize si už tolik nevybavuji, protože to bylo před třinácti lety. Určitě jsem ale byl nervózní a zároveň to bral jako velkou poctu a zkušenost do budoucna. Hrálo se tehdy v pardubické aréně, ve které hrají i hokejisté, takže to byla v té době největší hala, ve které jsem si zahrál.

Díky zkušenostem z dospělého basketbalu jsem jako teenager dostal příležitost odejít, díky mému agentovi Kamilu Řeřábkovi, do Španělska, konkrétně do CBA akademie na Kanárských ostrovech. Neměl jsem jasně stanovený plán na několik let dopředu, ale říkal jsem si, že to bude určitě skvělý krok.

Zhruba po měsíci ve Španělsku mě začaly rekrutovat americké univerzity. Ozývali se lidé z North Carolina State, Wake Forest, Miami University a dalších. Tehdy jsem si uvědomil, že se chci dostat do USA, kde se hraje nejlepší basketbal a navíc získat univerzitní vzdělání.

Nakonec jsem si vybral Loyola Marymount University, která porazila ve finálním výběru Auburn University z konference SEC, odkud často hráči přecházejí do NBA. Jenže já měl v té době za sebou těžkou operaci kolena a Loyola byla v danou chvíli lepší varianta jak po akademické, tak po basketbalové stránce.

Loyola Marymount zvítězila i proto, že se nachází v Kalifornii a já chtěl do Los Angeles. Zpětně mě trochu mrzelo, že Auburn hraje každý zápas před 15 - 20 tisíci diváky, ale musel jsem být realista. S výběrem univerzity mi navíc pomáhal agent, trenér a také majitel kanárské akademie, takže jsem znal názory dalších lidí z basketbalového prostředí.

Začátky v NCAA nebyly snadné, protože je to úplně jiný basketbal než ten, který se hraje v Evropě. NCAA je extrémně rychlá, dynamická a klade důraz na souboje jeden na jednoho. Z Evropy jsem byl zvyklý na více týmovější pojetí, takže jsem za přihrávky navíc dokonce naběhal spoustu kondičních cvičení.

Šok nastal i po první letní přípravě, kdy mi trenér řekl, že budu stavět clony a doskakovat, protože od skórování má v týmu jiné hráče. Jenže to se hodně lišilo od toho, co mi slibovali při rekrutingu. Nakonec jsme ale společně našli kompromis a já si vybojoval místo v týmu. V kolektivním sportu je to obecně velmi často o komunikaci, vzájemné dohodě a pořádné dávce trpělivosti.

Ze začátku to bylo náročné i po akademické stránce, protože nároky na basketbalisty v NCAA jsou opravdu vysoké. Navíc náš trenér měl zkušenosti z NBA, takže měl vysoké požadavky a často nás držel v hale déle, než bylo povoleno v pravidlech NCAA. Naštěstí jsme měli k ruce akademické poradce, kteří hráčům všechno vysvětlili a nasměrovali je nejlépe, jak uměli. Každopádně jsem se naučil skvěle plánovat čas, což mi pomáhá dodnes.

Univerzitní cestu bych proto rád doporučil všem hráčům i hráčkám a moc rád jim pomohl s výběrem správné univerzity. Člověk pozná skvělé lidi, vytvoří si kontakty po celém světě, naučí se výborně anglicky a celkově získá rozhled a zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Kdybych byl o deset let mladší, hned bych si tu svou cestu prošel znovu. Nedávno jsem byl dokonce v kontaktu s bývalým trenérem a dělali jsme si srandu, že si změním jméno, dostanu se do formy a může si mě vyzvednout na letišti v Americe.

V USA jsem začal basketbal vnímat mnohem komplexněji, lépe pracovat se svým tělem, dělat videoanalýzy soupeřů a zaměřil jsem se i na psychickou stránku, což se odráželo na výkonech na hřišti. Všechny návyky a lekce ze sportu dodnes využívám. Rád vzpomínám na své profesory, trenéry a další lidi, kteří mi na mé cestě pomohli. Díky technologiím jsem i se spoustou lidí z univerzitního života neustále v kontaktu.

Proto bych rád všem mladým sportovcům vzkázal, aby se nebáli kontaktovat lidi ze Sportegy Futures, se kterými mohou konzultovat další kroky. Nejlepší je získat informace od lidí, kteří si americkou cestu zažili. Chápu, že trenéři v Česku neradi vidí, když jim odejdou talenti, ale nemohou vědět, jak to přesně chodí v NCAA. Dnes už navíc jde oproti mému období vydělávat i v NCAA. Hráči mohou mít vlastní sponzory, což bylo donedávna zakázáno.

Po návratu z USA jsem pokračoval v profesionální kariéře v české lize v Brně a Pardubicích, ale kvůli zdravotním problémům jsem se rozhodl, že se posunu v životě dál. Chvíli jsem zkusil trénování na Loyola Marymount, ale zjistil jsem, že to není pro mě.

V Praze jsem se poté seznámil s majitelem britské společnosti Meridian Generic Rail Limited a začal jsem pro něj pracovat. Pracuji na velkých projektech po celé Evropě a našel jsem se v tom. Basketbal mi pomohl ke vzdělání, disciplíně, dravosti, strategii a zodpovědnosti, což mi extrémně pomohlo v další životní etapě.