Nechápu, proč se čeští trenéři dívají na Ameriku skrz prsty

O Americe jsem v dětství nesnila, ale když jsem začala v Kyjově s basketbalem a postupem času přestoupila do Brna, tak jsem se o možnosti odletět studovat do USA začala bavit s rodiči. Shodli jsme se, že to není vůbec špatný nápad, protože studovat a zároveň hrát profesionálně v Česku je hodně těžké. 

Trenéři z amerických univerzit se jezdí dívat na mládežnické evropské i světové šampionáty. Byli na mistrovství světa do 17 let, které se před lety hrálo v Česku. Tenkrát se přijel podívat taky trenér z University of Illinois na jednu Kanaďanku a mně se tenkrát proti Kanadě zápas povedl. Takže můj příběh je docela dost i o štěstí. 

Po turnaji jsem dostala nabídku a vzhledem k tomu, že University of Illinois hraje v první divizi, jsem vůbec jsem neváhala. Pozvali mě na prohlídku školy, která se mi hodně líbila, takže jsem s nimi podepsala a dostala stipendium. Jenže když se blížilo datum nástupu, tak se mi moc nechtělo opustit domov. Rodiče mi ale strčili kufr do ruky, dali mi letenky a řekli, že se uvidíme na Vánoce.

Nechtělo se mi možná i proto, že jsem v té době byla jediná Evropanka v basketbalovém týmu a obecně moc Češek nemá zkušenost s americkou univerzitní basketbalovou soutěží. Pro univerzity je trochu riskantní nabídnout stipendium hráčkám, které nemají tolik na očích. Pro mě to ale nakonec dopadlo skvěle, v Illinois se mi líbilo a všechno probíhalo skvěle. 

Trenér o mě stál, takže mi škola pomohla se vším ohledně přijímacího procesu. Zvládla jsem všechny testy, a i když výsledky asi nebyly na úroveň školy nejlepší, tak se za mě trenér postavil. Nakonec jsem skončila školu s nejlepšími výsledky z celého týmu, takže jsem ráda, že jsem trenérovi splatila důvěru. 

Před odletem jsem ale řešila v sobě dilema, jestli zůstat v Česku a začít hrát rovnou profesionálně. Slýchávala jsem v basketbalovém prostředí, že je v Americe všechno špatné, že mi nikdo nepomůže, a že se jako hráčka zhorším. Poslední rok na střední mi to dávali sežrat i v klubu.

Jako dospívající holku mě to samozřejmě znejistilo, ale nakonec jsem fakt ráda, že mi tehdy rodiče dali kufr do ruky, protože jsem v USA zažila skvělé basketbalové roky a navíc jsem vystudovala marketing na skvělé škole. 

Upřímně moc nechápu, proč se u nás basketbalové prostředí staví tak negativně k americké univerzitní lize. Mrzelo mě, že mi možnost odejít rozmlouvali nejvíce lidé, kteří nemají s univerzitním sportem v USA vůbec žádné zkušenosti. Chápu pohled, že nechtějí, aby české hráčky odcházely s tím, že kvalita české soutěži se sníží. Na druhou stranu na univerzitě se mohou hráčky výrazně zlepšit.

Vždyť kvalita americké univerzitní soutěže v první divizi je podle mé zkušenosti ještě výše než v elitních evropských soutěžích. Takže, když se mě české mladé hráčky ptají, ta jim tento krok vždy doporučuju. Nic lepšího mě potkat nemohlo a šla bych do toho znovu okamžitě.

Samozřejmě nejsme velká země, takže zkušenost s USA nemá tolik českých hráček, ale věřím, že by nás mohlo být více. Pro velké školy je riskantní oslovit české hráčky, když je nesledují dlouhodobě, ale zdá se mi, že se tenhle přístup mění. Vždyť i moje bývalá trenérka z University of North Carolina, kde jsem studovala navazující program, mi občas volá s tím, jestli nejsou v Česku nějaké hráčky, které by se jí hodily do týmu.

Ráda bych pomohla dalším českým holkám, aby měly šanci zažít to, co jsem zažila já. Zároveň vím, že celý přijímací proces není snadný, sama bych tehdy ocenila, kdybych měla někoho, kdo by mi pomohl. 

Během posledního reprezentačního srazu se mě mladší hráčky vyptávaly na univerzitní basketbal a vlastně jsem už i jedné české hráčce pomohla s celým procesem, takže přehled mám. Myslím si, že hráčky z mládežnických reprezentací mají na to, aby hrály nejvyšší divizi v USA. Navíc hrát druhou divizi a navíc získat prestižní vzdělání není vůbec k zahození. Oproti Česku, kde je velmi složité studovat a hrát zároveň profesionálně.

Po tom, co jsem dodělala školu, jsem řešila, jestli v Americe nezačnu rovnou pracovat, ale nakonec mi to nedalo, protože jsem vždy chtěla zkusit hrát profesionálně, byl to můj sen. První sezonu jsem odehrála v Maďarsku a teď hraju ve Španělsku.

Angažmá na Kanárských ostrovech mi sehnal agent a jsem z toho nadšená. Život je tam skvělý a navíc španělská liga je jedna z nejlepších v Evropě. Moc si vážím toho, že mi dali výraznou pozici v týmu a mohla jsem se tak ukázat. Jediný problém je v tom, že na všechny zápasy létáme minimálně tři hodiny, ale to ráda vyměním za to, že celý rok chodím na trénink v tričku a kraťasech.

Ještě v době, kdy jsem studovala v Americe mě mrzelo, že jsem nedostávala pozvánky do reprezentace. Vlastně si mě v reprezentaci všimli až poté, co jsem dostudovala na University of North Carolina  a Chicago z WNBA mě pozvalo na předsezonní kemp. Až potom se mi ozvali z národního týmu.

Musím ale přiznat, že i když mě pozvalo Chicago na kemp, tak jsem měla do týmu docela daleko, protože WNBA je hrozně malá liga a většina týmů má na soupisce jen jedenáct hráček. Vlastně ani draftované hráčky se nedostanou na soupisku hned. Na druhou stranu získala jsem další skvělou zkušenost. Zahrála jsem si s Candace Parker, která je naprosto neuvěřitelná hráčka. Chicago navíc poté vyhrálo titul, takže skvělá zkušenost. 

Do kempu bych se z české soutěže zcela určitě nedostala, i to je důkaz, jak je americká univerzitní liga kvalitní. Hráčky jsou individuálně extrémně šikovné. Když jsem přiletěla do USA, tak jsem koukala s otevřenou pusou na to, co všechno umí s míčem.

Už jenom, když se podíváte na soupisky WNBA, tak z 95% jsou plné Američanek a většina nejlepších hráček v evropských týmech jsou Američanky... Moc nechápu, proč se čeští trenéři dívají na Ameriku skrz prsty. Třeba se to do budoucna změní.