Říkali mi, že v USA s atletikou skončím. Vrátila jsem se s dvojitým bakalářem a nejlepší formou

Před odchodem do USA mě atletické prostředí odrazovalo se slovy, že v Americe skončím s atletikou. Jenže já se vrátila z Virginia Tech University se dvěma bakalářskými tituly rovnou do tréninkové skupiny Jana Železného, což byl vždy můj sen. Minulé léto jsem dokonce odletěla na olympiádu. 

Chtěla bych, aby měli stejnou možnost další čeští sportovci. I proto jsem rozjela vlastní agenturu Sportegy Futures, ve které se sešli sportovci a hlavně absolventi z dalších zahraničních univerzit, kteří udržují kontakty s americkými trenéry. 

Moje zkušenost s univerzitním byla skvělá a věřím, že je to dobrá volba pro mladého sportovce. Samozřejmě ví, že to není pro všechny, ale tři a půl roku na univerzitě byly ty nejlepší, které mi atletika dala. 

Ze sportovního hlediska mi univerzitní roky daly velký řád a zároveň jsem zjistila, co vlastně znamená profesionální úroveň. V Česku jsem měla sice velmi dobré podmínky, ale materiální vybavení bylo na Virginia Tech ještě na mnohem vyšší úrovni. To samé se dá říct také o univerzitním realizačním týmu.

Měli jsme k dispozici asistenty, kteří byli v tréninkovém středisku celý den, aby nachystali občerstvení, led a byli připraveni zasáhnout, kdyby se komukoliv cokoliv stalo. Je to možná detail, ale z mého pohledu dokresluje právě ten profesionální přístup. 
 

Systém na amerických univerzitách je navíc nastavený tak, aby sportovcům navazovala škola na tréninky. Aby prostě sportovci stíhali vždy školu i sportovní povinnosti. Díky tomu jsem se naučila dodržovat řád, protože stíhat vysokoškolské studium a sportovní povinnosti není sranda. Člověk si může ulevit o víkendu, ale přes týden vám volného času příliš nezbývá. 

Osobně jsem neměla nikoho, s kým bych probrala výběr univerzity. Prostě jsem na závodech potkala amerického trenéra, který mě chtěl do univerzitního týmu, takže mě naváděl, abych zvládla přijímací řízení. Veškerou přípravu na zkoušky jsem si ale dělala sama. Kdybych tehdy měla někoho, kdo by mi poradil, tak bych možná skončila na jiné škole. 

S odstupem času jsem ale vděčná, že jsem skončila na Virginia Tech University. Pamatuju si ale, že mě lákalo i západní pobřeží a trochu teplejší počasí, ale dopadlo to tak, jak mělo. 
 

Uvědomuju si, že jsem měla štěstí na trenéra, mohlo se stát, že by tréninková spolupráce nebyla dobrá. Moje práce bude, aby mladí sportovci neriskovali a věděli, co je bude z tréninkového hlediska na vybrané univerzitě čekat.

Co se týče studia, tak mám za sebou mezinárodní vztahy a kultury a náboženství. Druhý obor vyplynul z volitelných oborů. Dopředu jsem vlastně nevěděla, že bych mohla získat i druhý titul, takže mi v prvním ročníku trochu chyběla strategie výběru volitelných předmětů. Třeba bych se tehdy rozhodla jinak. Teď chci, aby další mladí čeští sportovci vytěžili z americké příležitosti co nejvíce.
Mám velkou radost, že o americkou univerzitní cestu má v posledních letech zájem stále více a více nadějných českých sportovců. Mladí lidé totiž mnohem více vnímají hodnotu a možnost vyrazit získat vzdělání do zahraničí.

Trochu chápu pohled domácích trenérů, že jim odchází elitní sportovci. Nicméně se mi vůbec nelíbí argument, že se v USA nikdo nezlepší a skončí se sportem. To není pravda, mladí sportovci mohou ve věku okolo dvaceti let skončit stejně tak všude na světě, pokud si třeba nesednou s trenérem, nebo přijdou o motivaci. 

Podmínky a konkurence na amerických univerzitách mohou navíc posunout i český sport. Nejen v atletice. V poslední době se dostal na Harvard překážkář Michal Husek a sprinterka Eva Kubíčková zase na University of Oklahoma. 

Řešila jsem s oběma více nabídek. Vede akademické úrovně a stipendií rozhodl hlavně výběr trenérů s osobním přístupem. Důležitý je samozřejmě i pocit sportovců, pokud si lidsky s trenéry sednou, tak to má velkou váhu. Já zase využívám toho, že jednotlivé trenéry znám a vím, jak pracují.