Vím, na koho se obrátit

Když jsem viděla, že moje starší spoluhráčky odchází po střední škole do Ameriky, tak jsem si říkala, že bych to chtěla taky zkusit. Díky sociálním sítím jsem navíc viděla, jak žily a vypadalo to skvěle. Prostě jsem to chtěla zažít. 

Jenže rodiče si úplně nepředstavovali, že budu hrát na vysoké škole volejbal. Spíše mě viděli na nějaké prestižní evropské medicíně ve Francii nebo Německu. Tam jsem se mimochodem po gymnáziu Christiana Dopplera také hlásila. 

Akademicky i sportovně jsem na Ameriku měla, ale rodiče mi řekli, že jestli to opravdu tolik chci, ať si všechno zařídím sama. V sedmnácti letech jsem tak začala zjišťovat, co všechno budu muset splnit a začala si hledat informace. 

Samozřejmě jsem věděla, že existují agentury, které vám pomohou s celým procesem přijetí na americkou univerzitu. Rodiče ale trvali na tom, abych si všechno zařídila sama a ukázala jim, že to myslím opravdu vážně. Zpětně jsem za jejich přístup ráda.

Přihlásila jsem se na všechny potřebné testy a začala se intenzivně učit anglicky, protože středoškolská angličtina, kterou jsem uměla na gymnáziu, je úplně jiná, než ta, kterou vyžadují amerických univerzitách, a kterou umím teď. Samozřejmě jsem do toho pořád hrála volejbal.

Během maturitního ročníku jsem začala psát emaily trenérům z univerzit. Napsala jsem jich asi 500. Opravdu si nedělám srandu. Byla to strašná práce i proto, že mi přišla odpověď asi jenom na jednu čtvrtinu. Na druhou stranu, když si je zpětně čtu, tak bych si asi taky neodpověděla. 

Teď řeším nabídky na navazující studijní program a můžu využít zkušenosti a hlavně kontakty, které jsem nasbírala. Když si ale vzpomenu zpětně, jak jsem vstávala v šest ráno do školy, ve které jsem byla do pěti odpoledne. Potom jsem jela na trénink, doma jsem byla v osm a začala obepisovat trenéry a učit se angličtinu, matematiku a na potřebné testy, tak to bylo asi nejtěžší období mého života. 

Z původních 500 emailů jsem v maturitní roce začala dostávat seriózní nabídky z jednotlivých univerzit. Před maturitou jsem věděla, že mám šest možností, ale nakonec jsem se rozhodla pro Long Island University, která sídlí v centru New Yorku a volejbalový tým hraje v první divizi.

Příjemné bylo, že stejné stipendium dostala také moje spoluhráčka z pražského Olympu a hlavně kamarádka Karolína Nová. Nedokážu si představit, že bych v New Yorku čtyři roky zvládla bez ni. K důvodům se ještě dostanu.

Přiletěla jsem do Ameriky s tím, že budu studovat medicínu, ale v USA je to nastavené tak, že každý student musí v prvním ročníku splnit i předměty, které nesouvisí s jeho plánovaným oborem. Je to proto, aby si každý byl jistý zvoleným oborem. 

Já tedy musela splnit třeba business management a začalo mě to bavit natolik, že nakonec zakončím bakalářský stupeň v oboru účetnictví a marketing. Pro rodiče tohle byla taky velká rána, ale nakonec to vzali. 

Co se týče volejbalu, tak jsem byla po poslední sezoně vybraná do výběru nejlepšího týmu divize. Ale za jakou cenu… Čtyři roky si celý náš tým konstantě stěžoval na trenéra, ale vedení sportovního úseku univerzity nás ignorovalo, protože jsme měly dobré výsledky. 

Jenže my musely, kdybychom prohrály, tak bychom třeba nedostaly na výjezdech najíst. Šikanoval nás psychicky i fyzicky. 

Třeba do nás smečoval, nebo kopal balóny, ale nikdo nic nechtěl slyšet, protože jsme byly jedním z nejúspěšnějších týmů naši univerzity a vlastně jsme pro školu získávaly peníze. Zjistila jsem, že je univerzitní sport business. Nikoho moc nezajímalo, jak se k nám choval. 

Dnes už bývalý trenér uměl skvěle přepínat. Mimo sportovní haly dokázal být až neuvěřitelně milý, což mu bohužel vycházelo až moc dlouho.

Na konci minulého roku jsme se ale se spoluhráčkami rozhodly, že prostě nebudeme trénovat a hrát. Už to dále nešlo. Vedení se tak konečně začalo více zajímat o to, co jsme s ním zažívaly poslední čtyři roky. Všechny holky jsme musely v dopise popsat, co se dělo, a proč nechceme hrát. 

Nakonec nám pomohly i videa, na kterých do nás hází, kope a smečuje balóny. V Americe se klade velký důraz na to, aby se nevyskytovaly žádné formy násilí. Ať už psychické, fyzické nebo sexuální. Vedení školy tak nakonec trenéra vyhodilo na základě fyzického násilí. 

Oznámili nám to během společného videohovoru v pátek třináctého ledna. Byl to asi můj nejlepší den za celé čtyři roky na univerzitě. Vzhledem k tomu, že už budu na Long Island University končit, to pro mě nemá zase takový význam, ale mám obrovskou radost, že už jeho zacházení nezažijí další hráčky. 

Sama teď kvůli bývalému trenérovi řeším svůj vztah k volejbalu, protože mi ho opravdu znechutil. Doufám, že během navazujícího studia si zase volejbal zamiluju. 

Když se teď rozhoduju mezi nabídkami, tak nejvíce řeším to, kdo trénuje, a jak se hráčky v týmu cítí, abych už něco podobného nikdy v životě nezažila. Mám poměrně dost možností, ale rozhodující pro mě bude prostředí. To je něco, co ve finále ovlivňuje úplně všechno.

Chci najít zase lásku k volejbalu, chci být motivovaná makat a chci si sport zase užívat. To mi v New Yorku chybělo a naopak jsem nechtěla chodit na tréninky. Takže teď obepisuju hráčky, aby mi řekly něco o jejich trénérovi, co mají na škole rády a podobně. 

Dokonce i sleduju zápasy univerzit, které o mě mají zájem, abych viděla, jak trenéři reagují na to, když hráčka něco třeba zkazí. Chci být prostě skvěle připravená, abych si vybrala správně. 

I proto jsem se rozhodla pracovat pro Sportegy Futures, protože nechci, aby někdo prožil mou zkušenost. Samozřejmě vím, že ne všechno je vždy ideální, ale nechci, aby se to někomu opakovalo, protože bych to nepřála ani největšímu nepříteli. 

A pokud by k něčemu podobnému došlo, tak už vím, na koho se obrátit, jaké má škola možnosti a prostě si poradit v každé situaci. Díky mé cestě, která začala už na gymnáziu v Praze věřím, že dokážu dalším mladým sportovcům pomoci dostat se ke skvělým možnostem a k tomu, aby měli z Ameriky dobrou zkušenost.